Závod

Kdo by neznal slavný cyklistický závod Quiristan-Koramant-Grawa? Každé tři roky tisíce diváků lemují ulice a fandí svým hrdinům. Opodál stojí stánky s Trdelníkem, pivní bary, prodejci vlajek a suvenýrů, hlasitě vychvalující své zboží, jasnovidci, vykladačky karet slibující štěstí a pekaři Loqwurzu (Loqwurz je tradiční regionální sladkost, připomínající obří koblihy), kteří lákají ke koupi svého lepkavého pečiva. A samozřejmě, jako vždy se stávají středem pozornosti čepičáři se svými kšiltovkami, ti v závodní dny dělají dobré obchody, protože téměř všichni muži oslavují průjezd vítězných cyklistů vyhazováním kšiltovek do vzduchu.

Jak dlouho již tento závod existuje? Nikdo to neví spolehlivě, ale úplně byste se nemýlili, kdybyste jej datovali k době vynálezu kola. Kdo byli objevitelé kol?

Drezína

První dvoukolový dopravní prostředek vynalezl Karl Freiherr von Drais z Karls- ruhe v roce 1817 jako alternativu k jízdě na koni. Říkalo se mu drezína nebo prostě kolo. Kromě železných spon, železných ráfků a koženého sedla byl celý ze dřeva. Aby na něm bylo možno jezdit, musel se jezdec odstrkovat nohama od země. Nebylo to ideální, ale byl to velký krok kupředu, zvláště když si uvědomíte, že v těchto letech byla špatná úroda kvůli erupci sopky Tambora v dubnu 1815, takže mnoho koní muselo být poraženo pro nedostatek krmiva.

Michaux Vélocipède (Michaudina)

Francouz Pierre Michaux přinesl v roce 1861 důležitou inovaci. Je považován za vynálezce šlapacího pohonu, u kterého na osu zvětšeného předního kola drezíny namontoval klikový pohon s pedály. Své vozidlo nazval „vélocipède“ (rychlá noha) a s velkým úspěchem zahájil sériovou výrobu velocipedu v továrně Michaux & Lallement v Paříži.

Vysoké kolo

Michaudina měla značnou nevýhodu: účinnost šlapání pevného převodu byla velmi nízká a mohla být zvýšena pouze masivním zvětšením předního kola. Vysoké kolo bylo vytvořeno kolem roku 1870, s vypletenými koly, nyní vyrobenými výhradně z kovu a s úzkými celopryžovými pneumatikami namísto ocelových ráfků. Vysoké kolo mělo však nové, vážné nevýhody, a to nestabilitu vysoko položeného těžiště a riziko případného pádu z velké výšky. Přesto bylo v letech 1870 až 1892 vyrobeno kolem  200 000 vysokých kol.

Rover

Bylo však jasné, že vysoké kolo vede do slepé uličky a je jen otázkou času, kdy bude vyvinut „safety bicycle“. V roce 1885 představil angličan J. K. Starley první komerčně úspěšné bezpečnostní kolo, které nazval Rover II. Problémy vysokého kola vyřešil opětovným zavedením dvou menších kol stejné velikosti (jako u drezíny) a připojením kliky pedálu k ozubenému kolu umístěnému mezi přední a zadní kolo. Pedálové kolo bylo se zadním kolem spojeno řetězovým převodem do rychlosti. Později byla přidána sedlová trubka, čímž vznikl dvojitý trojúhelníkový diamantový rám moderního jízdního kola. Starley později přejmenoval svoji společnost na Rover, ten se stal na počátku 20. století známým výrobcem automobilů Rover.

V roce 1888 představil Scot J. B. Dunlop první praktickou pneumatiku, která se brzy stala univerzální. V důsledku toho byly přidávány k bicyclu další prvky, jako je svítilna, blatníky, zvonek a nosič zavazadel, které se na počátku 20. století staly standardním vybavením jízdních kol. Byl vyvinutý zadní volnoběh, který umožnil člověku jet na neutrál. Toto zdokonalení vedlo v 90. letech 19. století k vynálezu protišlapné brzdy (torpeda). V roce 1896 si Sir Frank Bowden nechal patentovat účinnější typ brzdění lankem, které postupem času nahradilo stávající tlakové brzdy na pneumatikách.

Kolo dobývá svět

Rover měl téměř všechny vlastnosti dneš- ního jízdního kola a právě tím započal ve 20. století nebývalý boom tohoto dopravního prostředku. I s mnoha směš- nými omyly, které tuto cestu dláždily, ale nakonec všechna tato zdoko- nalení přece jen k dnešním jízdním kolům vedla.

další obrázek