Bylo to na začátku června roku 1912, když se tři mladé dámy z hlavního města Koramant rozhodly podniknout zábavný výlet do Ondarinu ve svém otevřeném vis-à-vis kočáru. Sestry Eugenie a Solveig a jejich sestřenice Luise (na obrázku uprostřed) se v dobré náladě sešly před stájemi panského domu obou sester, který se nacházel na elegantním předměstí Koramantu. Vlažný vánek si škádlivě pohrával s jejich nádhernými klobouky ve splendid stylu. Eugenie a Luise, obě ve věku na vdávání, což jim jejich rodiny často připomínaly, si s sebou vzaly i slunečníky, protože ten den sliboval, že bude nádherný, horký, letní.
Věrný kočí už trpělivě čekal na kozlíku a dva ryzáci Hackneyové netrpělivě hrabali kopyty. Eugenie a Luise určily cestu a o něco mladší Solveig se podvolila, aniž by se byť jen pokusila o jakýkoli odpor. Nejprve vedla cesta mondéní ulicí König-Leopold-Allee, kolem paláců starousedlíků a nádherných vil nových boháčů. Pak se náhle krajina otevřela, nemovitostí postupně ubývalo a cesta pokračovala po široké, dobře dlážděné Quiristaner Landstrasse, kterou lemovaly vysoké napoleonské topoly.
Vlevo se rozprostírala šťavnatá luka a čas od času bylo vidět, jak pár sekáčů ustalo v práci při pohledu na kočár, levou rukou se opírajíce o kosu, aby vesele pozdravili tři mladé dámy, projíždějící kolem, svými slaměnými klobouky. V ostrém světle poledního slunce se vpravo rozkládaly smrkové kopce, které v tomto letním období slibovaly chladivý stín. V kočáře panovalo bezstarostné veselí, zvláště Eugenie a Luise se předčily v popisování svých malých epizod se svými četnými obdivovateli, kteří se poctivě snažili získat přízeň obou sestřenic.
Solveig se těchto diskusí neúčastnila, což ostatní považovali za důkaz její nezkušenosti. Ale nebylo tomu tak. Zatímco Eugenie a Luise byly ve svých 21 letech ještě nedotčené, o čtyři roky mladší Solveig už panna nebyla. Během rodinného setkání na ostrově Madeira byla několikrát zneuctěna a deflorována obchodním partnerem jejího otce, turínským výrobcem látek de Camelo-Pardo.
Protože ho z pochopitelných důvodů nemohla prohlásit za svého obdivovatele, mlčela a raději poslouchala tlachání domněle zkušenějších sestřenic. Nálada byla výborná, slečny notovaly veselé písničky jako Die Löwe tod a Wer klopfet an?, ovšem ne s původním cudným adventním textem, ale prošpikované velmi neslušnými a frivolními výrazy. A tak se stalo, že si nikdo nevšiml, že kočár odbočil příliš brzy doleva a místo do Ondarinu jel přímo ke kopcům Fliehlandu. Jak se to mohlo stát, zůstává dodnes záhadou...
Když se dámy do večera nevrátily, rodiny zahájily intenzivní pátrací akce, do kterých se zapojilo místní četnictvo, myslivci, mnoho mladších členů postižených rodin, ale i domestici, školní děti a dokonce i sbor dobrovolného hasičstva. Marně, nikdo se nenašel.
Teprve v den sv. Růženy Limské pod mohutným dubem na konci cesty, která byla pokračováním polní cesty odbočující doleva z Quiristaner Landstrasse, nalezli kolo kočáru a dámský klobouk. A o týden později bylo objeveno polorozpadlé tělo kočího Johanna, který se zjevně oběsil hlouběji v lese. V kapse měl krátký dopis na rozloučenou napsaný těžkým rukopisem: „Ich kann es nicht mehr aushalten” (Už to nemohu vydržet.)
Tato jednoduchá věta vyvolala další záhady: měl snad kočí něco společného se zmizením mladých dam? A kde byli dva koně a zbytek kočáru? A co se stalo s Eugenie, Luise a Solveig? Byly ještě naživu a pokud ano, kde? Protože se však nepodařilo s jistotou určit, zda nalezený klobouk patřil některé ze tří dívek, byla i tato stopa bezcenná. Nenašla se žádná krev, žádné tělesné ostatky, nenašlo se nic!
Postižené rodiny vypsaly vysokou odměnu za důležité informace, ale nikdo se nepřihlásil. Přestože se v této oblasti nedalo mluvit o velké zločinnosti, mezi prostým lidem kolovalo mnoho fám. Někdo prý jednou viděl mladou, plachou ženu v roztrhaných šatech a s rozcuchanými vlasy, bosou, v lese pod vrchy Fliehlandu. Ale četnictvo, které tuto domněnku vyšetřovalo, nikoho nenašlo.
Takže tato událost navždy zůstala velkým tajemstvím, neúspěšnou:
„Cestou do Ondarinu”.
